Sobota 14. prosince 2019, Želešice
Předvánoční dárkování v Želešicích neboli Trvale udržitelné tvořivé setkání proběhlo úspěšně.
Materiálu na tvoření jsme měli požehnaně, stejně tak elánu, nápadů a nadšení. 🙂
Co z našeho tvoření vzniklo?
Nerozbitné textilní „baňky“ na stromeček, krásné pytlíky a tašky…
K čemu totiž spotřebovávat každoročně spousty balicího papíru, když můžete Ježíška ponouknout k tomu, aby používal opakovaně krásně vánočně nazdobené plátěné pytlíky a tašky? 😉
Letos Zvonek oslavil své 30. narozeniny.
Velká oslava se konala v únoru v Brně. Jak probíhala si přečtěte níže.
- Fotky z oslav a Valné hromay 2019 nejdete na naší FB stránce. A další také na Rajčeti.
- U příležitosti 30 let Zvonku vznikly skvělé výroční předměty, které můžete mít. 🙂
Popis průběhu akce z pohledu Martina – nového radního
Oslava 30 rokov ZČ HB Zvonek
22.-24.2.2019
V piatok večer sa začali schádzať oslavujúci Zvonci do CVČ Legato v Brne-Kohoutovicích.
Program bol celý večer voľný. Tí, ktorí sa podieľali na prípravách sviatočného programu už začínali niečo chystať, ostatní sa medzi sebou zhovárali, večerali, čo kto priniesol a vítali prichádzajúcich.
Sobotňajšie ráno začalo raňajkami tiež ešte z toho, čo kto doniesol, po nich bola nahromadením sa na Bedlu zahájená Valná hromada.
Tá mala obvyklý priebeh, zdôrazňovala sa napríklad veľmi dobrá spolupráca troch základných článkov na jednej lokalite vysťahovanej nemeckej dediny (Zastávka). Optickou väčšinou boli odhlasované všetky potrebné formality a po ukončení Valnej hromady nasledoval už spoločný obed a bolo možné zakúpiť si napríklad tričko, tašku, alebo pexeso zostavené k tridsatinám (viz výše).
Po obede bola v programe dlhšia prestávka vhodná napríklad na prechádzku po okolí.
Vtedy už prípravy na oslavný program vrcholili a do avizovaného výbuchu narodeninovej torty ostávalo stále menej času. (Dort měl namále! – pozn. redaktora)
Samotný program spočíval v úlohách, ktorých splnením sa dal odďaľovať čas výbuchu torty. Niektoré úlohy boli individuálne, každý si ich mohol vyskúšať splniť sám za seba, napríklad vybrať kovového ježka z klietky, alebo nájsť do dvoch minút schovanú kocku v jednej miestnosti, iné boli skupinové, ako napríklad „dopravní zácpa“, nechýbali ani skok s vajíčkom v puse, kreslenie brontosaura, alebo tabuľa, na ktorú sa písali výroky typické pre Zvonek.
Našťastie sa oslavujúcim, poctivo plniacim všetky úlohy, podarilo oddialiť čas výbuchu torty natoľko, že nálož mohla byť zneškodnená a torta s brontosaurom navrchu mohla byť slávnostne rozkrájaná.
Popri tej zachránenej sa objavilo ešte viacero tort, pretože jedna by takému množstvu oslavujúcich rozhodne nestačila. Na každej torte trónil originálny zvonkovský brontosaurus so srdiečkom na boku. Krájení dorů bylo výsostné právo předsedů z celé historie Zvonku. – pozn. redaktora:)
Po úspešnej záchrane a následnom veľmi úspešnom úplnom zmiznutí torty nasledovala spomienková časť oslavy, dalo sa nahliadnuť do starých kroník, premietali sa fotky a videá z akcií dávno minulých, dokonca spomienky živo sprítomnila aj módna prehliadka škótskych krojov použitých na niektorom z táborov.
Niektorí oslavujúci už postupne opúšťali Legato, niektorí tam ostali spať až do nedele rána. Ráno než odišli, ešte všetko poupratovali, za čo im patrí veľká vďaka od tých, ktorý odchádzali skôr.
Autor: Martin Vavrinec
Datum akce: 12. – 14. 10. 2018
V piatok podvečer sa postupne zišli vedúci a účastníci našej tohtoročnej potáborovky pod oranžovo svietiacimi hodinami kostolnej veže v jednom z mnohých Opatovov.
Onedlho sa začala úvodná hra, ktorej cieľom bolo vo dvojiciach a neskôr aj v trojiciach použitím rôznych vylosovaných častí tiel preniesť ruličku toaletného papiera tam a späť po chodbe miestnej školy, v ktorej sme boli ubytovaní. Na ukazovákoch sa prenášalo dobre, ale kombinácie, ako čelo jedného a koleno druhého člena tímu, nám dali zabrať.
Všetci pri tom poriadne vyhladli, čo bolo dôležité, pretože nasledovala tradičná degustácia dobrôt, ktoré sme mali vytvoriť a doniesť. Keďže prišlo pomerne veľa účastníkov, bolo aj veľa jedla. Každá poživeň niesla aj originálny názov. Napríklad iBrownie, Erár, Asijské ponožky nebo Pravá domácí tatarka. Všetko bolo výborné, a tak nebolo jednoduché hlasovať za prvé tri najlepšie pokrmy, no napokon hlasovanie zdarne prebehlo a autor víťaznej mňamky bol odmenený.
Potom prišli bankári a z nás sa stali stavbári, ktorí si u nich vymieňali symbolickú menu za stavebný materiál. Jednotlivé symboly boli nakreslené na ruličkách od toaleťáku a bolo treba ich zháňať poschovávané všelikde po Opatove a dávať pri tom pozor na policajtov, ktorí ich pri dostihnutí odoberali, pokiaľ pre nich páchateľ nemal úplatok. Všetci príjemne unavení z honby za stavebným materiálom sme rýchlo zaspali a aj parkety v telocvični nám v tej chvíli prišli ako pohodlná posteľ.
Ranný budíček bol tentokrát len reprodukovaný z mobilu, lebo trieda s klavírom žiaľ bola zamknutá. Vstali sme, naraňajkovali sme sa výdatne z toho, čo ostalo z večernej ochutnávacej hostiny a pobrali sme sa na slnkom zaliate lúky, ktoré sme v lete pokosili, orezávať vŕby.
Práca nám šla od ruky a po klasickom zvolaní „Balík!“ sme sa presunuli na táborisko, kde sme si opiekli špekáčiky a syr. Odtiaľ sme sa vrátili do školy a nasledoval odpočinok po práci. Niektorí spali, iní si čítali.
Keď už všetci nabrali nové sily, mohli sa stavbári pustiť do práce, materiálu mali k dispozícii dokonca viac, ako čo dostali v banke večer predtým. Tri stavebné firmy mali splniť rovnakú zákazku. Postaviť vysokú a pevnú vežu za pocitový časový limit. Z papierových ruličiek sa tentokrát stal stavebný materiál, spolu so špajľami a lepiacou páskou. Výška veží bola odmeraná motúzikom a nosnosť bola testovaná na trikrát, najprv malým jabĺčkom, potom jablkom a napokon obrovským jablčiskom. Zaujímavé bolo pozorovať originalitu konštrukčných riešení jednotlivých stavieb, každá stavebná firma mala skrátka svoj jedinečný stavebný postup.
Po večeri sa zdalo, že bude premietanie fotiek z tábora, ale začal sa premietať dramatický úvod k šifrovacej hre zasedenej do nočného Opatova. Úlohou bolo zbieraním a dešifrovaním rôznych indícií zistiť počítačový kód k nájdeniu chlapca menom Simon a nájsť ho skôr ako ostatné skupiny.
Dve skupiny boli veľmi vyrovnané a víťazstvo rozhodlo trošku rýchlejšie dobehnutie jednej z nich na miesto chlapcovej skrýše. Po tejto hre sa premietačka zhostila svojej očakávanej úlohy a postupne sme si pozreli mnoho krásnych fotiek z tábora od troch rôznych účastníkov.
V nedeľu po raňajkách bolo treba ešte upratať po sebe školu a kľúč od nej odovzdať naspäť miestnym.
Za celú veľmi vydarenú potáborovku patrí veľká vďaka organizátorom Peti, Mari, Adamovi a Jirkovi. Taktiež vedeniu opatovskej školy, za poskytnutie ubytovania a babičke z Předína, u ktorej je odložené náradie na prácu na lúkach.
Autor: Petra Bartošková
Datum akce: 29. 4. – 2. 5. 2018 (Velikonoce)
Za lesy hlubokými a kopci oblými se rozkládá půvabná česká kotlina. Kromě obyvatel počestných a pracovitých tu ale bydlí také loupežníci… Velikonoce roku 2018 se nesly ve jméně loupežnického synka Lotranda, a taky trojnásobné oslavy kulatých narozenin. Co na tom, že kulatá jubilea nastala už v roce minulém, oslavit se to musí! Gáza, Laďka a Jíťa dosáhli společně důchodcovského věku 90 let. Přesto (a nebo právě proto) se program nesl v duchu zábavných her, aktivního pohybu a samozřejmě práce pro NP Podyjí.
Na místo jsme se začali sjíždět už od čtvrtka (nejvěrnější a nejvytrvalejší z nás 😊) a v pátek to vypuklo naplno. Program se nesl v duchu loupežnickém, plnili jsme roztodivné úkoly fyzické i intelektuální zdatnosti. Být loupežníkem totiž není jen tak. Navíc loupežníkem o Velikonocích. Takže nás samozřejmě čekaly úkoly, u nichž plato vajíček bylo nezbytnou rekvizitou, jakož i každoroční soutěž o duhovou kuličku (tu vyhrál Jura). Za zmínku rozhodně stojí promyšlené dary, zejména specializované číslo časopisu ABC s ústředním hrdinou Jirkou Gazárkem. Nejedna slza se zaleskla v oku obdarovaného.
V sobotu i v neděli jsme vykonali záslužnou práci pro návštěvnické centrum v Čížově, to aby si nás pozvali i příští rok. Všichni už se totiž těšíme.
Autoři: Verča Mikolášková, Šimon Rýpar
Datum akce: 23. – 25. 2. 2018
Šimon
Jelikož se Valná hromada měla odehrávat až v sobotu odpoledne, v pátek na večer se sešlo jen pár jedinců kteří si řekli že jeden den na hry je prostě málo.
Po těžkém nákupu a lehké večeři začalo herní klání. Večer se vystřídaly hry strategické (Terra Mystica) i různé karetní ( Dixit, Bang či dosti povedenou novou hru Opráski). Hrálo se dlouho do noci a vstávalo se o to později.
Verča
V sobotu ráno většina z nás ještě vyspávala herní horečku, ale našli se i jedinci (zejména děti a násilím vzbuzení rodiče), kteří se už čile pouštěli do kreslení, hraní a sledování olympiády v televizi. Mezitím přibývali další účastníci, kteří se vzorně zapisovali na prezenční listinu.
Celé dopoledne se neslo v odpočinkovém a povídacím duchu. Na oběd byla hrachová polévka a pečená kuřátka s rýží, nechyběla ani zelenina (mňam).
Po poledním klidu jsme se již tradičně vrhli na povinnosti, které se tak na valné hromadě dělají, například jsme se (velmi) hromadně vyfotili, hlasovali o všem možném (samozřejmě nadpoloviční většinou), pochválili se a volili novou radu Zvonku. Při této příležitosti jsme měli čest slyšet motivační projev zakladatele Zvonku Tondy Tomka, který nás velmi povzbudil. Do rady se s úspěchem probojovali:
Zora Bedla Rýparová, Jiří Švec, Petra Vavrincová, Věra Nováková, Adam Hrouda, Radka Cieslarová a Šimon Rýpar, takže myslím, že nás čeká budoucnost nabitá mladistvou energií.
Po náročném rokování následovalo promítání fotek (ta s pracujícím Adamem je určitě photoshop) a volná zábava. Někteří se šli projít ven, jiní něco pojedli, ale stejně se většina z nás vrátila k deskovkám a kartám.
Já jsem se sice vypařila už okolo jedenácté, ale i tak jsem si to moc užila. Nejvíc mě dostala úvodní věta tety Dandy, kterou se chtěla dozvědět novinky o našem malém pejskovi:
„Tak co ten váš strhávač jelenů?“
Takže dík,
Verča Mik.
Šimon
Toho dne se hrály především hry stejné jako den předchozí plus Ligreto a jiné postřehovky, což ocenily zejména děti white bouncy castle. Mezitím se u Bangu podařilo pár lidem vytočit Radima s jejich taktikou- netaktikou (tolik jsem se u hry nenasmál ani nepamatuju). Když se po půlnoci začali rozcházet ti co jeli domů, hrálo se stále do podobné hodiny jako minulou noc. Vstávat se bohužel muselo dřív.
V neděli hrály hry jen ty největší ranní ptáčata (děti) ale ne na dlouho. Muselo se uklízet. Kupodivu bylo uklizeno vcelku rychle, stačilo si jen říct: ahoj tak zas co nejdřív na viděnou a jet domů.
Byla to skvělá Valná. Sice jsme nešli ven, ale tolik her za sebou si člověk nezahraje za celý rok.
Šimon Rýpar (toho času poprvé zvolen do Rady 😀 )
Fotky z Valné si můžete prohlédnout na našem Facebooku: https://www.facebook.com/pg/Zvonek-107282549446927/photos/?tab=album&album_id=837650226410152.
Datum: 14. – 17. 8. 2017
Bylo nebylo, jednoho letního dne se v kraji krásných vysočinských kopců, lesů a luk začala pozvolna shlukovat skupinka lidí. Nebyli to ledajací lidé! Říkali si Čilí svetři. Jejich odvěkým nepřítelem byla ospalost a vlezlý večerní chlad.
Ale opravdu tomu tak bylo?
“Ahój!” rozlehlo se Vírem. A skupina šesti dobrodruhů obtěžkaná lecjakými batožinami se pomalu vydala složit svá zavazadla v domě, kde jistě už odedávna žijí skřítci a v okolní zahradě švitoří ptáci a skotačí víly.
Druhého dne ráno nás vzbudily milé písně linoucí se z reproduktorů. Vylezli jsme z postelí a čile vyběhli na rozcvičku. Rozcvička nebyla ledajaká, byl to “Pozdrav Slunci jak ho neznáte”:)
Když už jsme byli všichni dostatečně a prokazatelně čilí, popadli jsme košíky a vydali se na obhlídku okolí s nadějí, že třeba i najdeme nějakou tu houbu. Cestou jsme se rozdělili na tři skupinky, už Saturnin přece věděl, že takto se houby hledají nejlépe. Když se ovšem všechny skupinky znovu sešly, neměli jsme v košících dohromady houbu ani jednu… Tak jsme se vykašlali na houby a jen tak brouzdali krajinou, rozkvetlými letními loukami.
Odpoledne byla na programu umělecká vsuvka. Dostali jsme papíry a barvy a jali se jimi zachytit naaranžované zátiší. Naše výsledná díla byla rozmanitá a pestrá. 🙂
Přiblížil se večer a s ním čas na večeři. Hlavní šéfkuchařka Thea se vyznamenala svými grilovanými dobrotami, až jsme se všichni nacpali k prasknutí. 🙂
Když už nám aspoň trochu vytrávilo, zahráli jsme si pár písní na kytaru a ukulele a po chvíli se pustili do další hry – ono totiž není vždy úplně jednoduché vycítit, co si myslí ostatní, proto je dobré si to čas od času prověřit. A myslím, že nám všem čtení myšlenek ostatních docela šlo. Večer jsme ještě chvíli pozorovali noční oblohu, padající hvězdy, a pak jsme šli spát.
Vprostřed noci nás však náhlý poplach posadil na posteli. Krev nám tuhla v žílách. Co se to děje?! “Honem honem! Rychle všichni vstávejte, tady teď není bezpečno!” zaznělo chodbou. Za chvíli jsme už všichni stáli venku přede dveřmi a plni napjatého očekávání hleděli do tmy. Tajemná postava nám sdělila, že tady teď opravdu není moudré setrvávat ani o chvíli déle a že se máme vydat na cestu. A že chudák Peťa ještě navíc oslepla! Šli jsme nocí a potkávali mnoho zapeklitých hádanek a logických šifer. Nad některými jsme po chvíli vyzráli, jiné nám jasně ukázaly, že bystrost našim polospícím hlavám chybí… Když jsme ale dali hlavy dohromady, přišli jsme nakonec na všechno. Tak jsme se dostali zpět a mohli jít, teď už v bezpečí, znovu sladce spát.
Následující ráno začalo mile, opět nás ze snů probrala laskavá píseň. Ovšem! Toto pozvolné procitání nemělo trvat dlouho… “Rychle vstávejte! Thea se ztratila! Co budeme dělat?!” Zoufalý výkřik doprovázený znělkou z Hvězdných válek nás všechny opět posadil na posteli.
Mari nešťastně pobíhající po chodbě nás nabádala k okamžité akci. Když jsme seznali, že tu Thea skutečně není, že tu po ní zůstala jen nachystaná snídaně, snědli jsme snídani a vyrazili jsme zatoulanou nešťastnici hledat. Kudy se vydat nám radily v krajině rozeseté růžové fáborky. Prošli jsme přes řeku a lesem vzhůru, až jsme narazili na zříceninu hradu Pyšolec. Tam na nás čekala první zpráva od ztracené:
Dobré jitro!
odebrala jsem se ku sběru hub (jakožto prováděli i naši předkové), avšak jsem hlava -děravá- a namísto mapy jsem vzala naše poslední jídlo… Bez mapy jsem ovšem zcela ztracena. Ale nemohu setrvat na jednom místě, neboť lesy se tu hemží…
Tak zdar a sílu! Vydávám se vstříc zvedajícím se kopcům. S nadějí, že mě snad někdo vyšel hledat… P.S.:Pokrm lahodný jest ukryt ve stínu historie.
Zdar a servus, T.
Jali jsme se tedy hledat onen pokrm lahodný. Po chvíli jsme našli uzlíček plný dobrot ukrytý ve staré hradní zdi. Trochu jsme se posilnili a vyrazili dál – vstříc zvedajícím se kopcům. Zřícenina ukrývala i ledajaké jiné poklady, na cestě jsme objevili několik malých a nenápadných kamínků – českých granátů. Měli jsme tedy jistotu, že i kdyby Thea náhodou opravdu padla do spárů lupičů, máme ji čím vykoupit. 🙂
Vydali jsme se dál. Na cestě na nás čekaly další zprávy a úkoly typu: jděte všichni kus cesty pozpátku, jednoho z vás až k lesu neste, napište oslavnou báseň o vesnici, do které právě přicházíte… Na cestě nás kromě zpráv čekaly i různé občerstvovací stanice. Kromě svačinky ve formě perníčků jsme za jedním košatým stromem našli i nemalou nádobu plnou ostružin. Mňam! Naše rozhodnutí, donést nádobu do cíle cesty stále stejně plnou, bylo velké sebezapření. Nicméně se nám to více méně podařilo – co jsme cestou snědli, to jsme taky poctivě znovu natrhali a do nádoby doplnili. Růžové fáborky nás vedli přes zříceninu hradu Zubštejn, kolem kapličky v Pivonicích až zpět do Víru. Kolem Vírského mlýnku – parádního stroje plného všelijakých hejblátek a rozmanitých postaviček- jsme se vrátili až na začátek naší cesty.
A tam na nás s obědem čekala zatoulaná Thea!
Z ostružin, které jsme během dne zvládli nesníst, jsme večer vytvořili úchvatný skvost – ostružinový nepečený dort s pohankou, kokosem, sušenkami a datlovou pastou. 🙂 Mňam!
Jídlo. To byla celkově neopomenutelná část celé akce! Během odpoledního hraní deskových her jsme se například namísto chipsů krmili luštěninovými klíčky. 🙂
A že i takový oběd se dá vytvořit opravdu nevšedním způsobem, o tom jsme se také sami přesvědčili. Všimli jste si někdy, kolik krásy se skrývá ve vaší kuchyni? Kolik barev, tvarů a struktur tam tiše čeká, ani nedutá? My ano!
S požitkem Amelie z Montmartru zanořit prsty do čočky, fazolek, do hrášku… Z nich nám pod rukami postupně vznikaly krásné ornamenty.
Výsledek byl libý oku. Chvíli jsme se jím kochali, ale protože každá krása je pomíjivá, mandalu jsme sesypali do hrnce a udělali si z ní oběd. 🙂
Na jeden večer jsme se přenesli v čase a ocitli jsme se v prostředí minulého režimu. V době, kdy si nemůžete být ničím a nikým zcela jisti. Ve dvou místnostech se tu odehrává příběh několika lidí – televizní hlasatelka Mária, její snoubenec František, jeho starší bratr Tomáš, nadaná umělkyně Heda a mladá studentka Elen. Každý z nich by rád dosáhl svých cílů a nikdy nevíte, komu můžete věřit a komu raději ne… Ve hře je postoj k režimu, peníze i křehké mezilidské vztahy.
A jak to všechno dopadlo? Za zmínku jistě stojí minimálně příběh Márie (Mari), která šla takříkajíc přes mrtvoly. V touze opustit zemi nečekaně zastřelila svého snoubence Františka (Adama) a sama emigrovala ze země.
A co dál? U ohně jsme si opekli špekáčky, vyzkoušeli jsme si lukostřelbu i hru na ukulele a také světelnou show s prskavkami od Silvestra. 🙂
Přiblížil se poslední večer a poslední přespání v krajině víl. Šli jsme spát s hlavou plnou zítřejšího odjezdu…
A ráno, za rozbřesku, zazněl -v posledních dnech již potřetí- Imperiální pochod!
Opět nebylo moudré setrvávat více na tomto místě… Se svázanýma očima či nohama jsme doklopýtali k místu, odkud nebylo cesty po souši. Muselo se jít vodou. Potokem.
Dočvachtali jsme ještě kus cesty a spatřili “chrám lesní moudrosti” s jeho strážkyní.
Postava chtěla slyšet heslo. Heslo?! Po krátkém přemítání bylo ale heslo jasné – znělo “Věřit a svinčit!” 🙂
S tímto heslem smíte vstoupit do chrámu a číst tamní střežené svitky. To ovšem není tak jednoduché… Na těch svitcích totiž není vůbec nic! Svitek odhalil své tajemství až po zahřátí plamenem svíčky. Najednou jsme mohli číst. Usednout a dumat nad otázkami…
- Čeho se nejvíc bojíš?
- Čeho si na sobě nejvíc ceníš?
- Jaký svůj sen bys chtěl v životě uskutečnit?
- Co by sis ze všeho nejvíce přál?
S malým amuletem v ruce jsme se vrátili zpět a šli si ještě na chvíli zdřímnout.
Po druhém procitnutí toho dne a po poslední snídani bylo načase se rozloučit. S mnohými zážitky a dojmy jsme se začali pomalu rozjíždět do míst bližších i vzdálenějších, do svých domovů.
Byly to krásné letní dny.
Děkuju!
Víc fotek zde: https://www.facebook.com/pg/Zvonek-107282549446927/photos/?tab=album&album_id=755520547956454
Autor: Efka Magulová
Datum akce: 29. 12. 2017 – 1. 1. 2018
Letošní oslava Silvestra v Ptenském Dvorku byla oproti těm předchozím klidnější, a možná i proto se množství zničených věcí výrazně snížilo. Také množství lidí bylo o něco nižší, a hlavně konstantně proměnlivé – jistá nejmenovaná královská rodina s příbuzenstvem odřekla svou účast těsně před začátkem letošní mega akce, Žanda odjížděla a přijížděla ve velmi nepravidelných intervalech, a i já jsem dorazila o den později.
Na množství dovezených nápojů a snězených kuřat to ale mělo pramalý vliv. A vlastně i na průběh samotné akce. Sice se letos neprohýbal strop pod skákající hordou lidí, ani nemáme na břiše vzpomínky na opakované ne vždy dobrovolné pupendo, nikdo z nás netančil na stole, pes nesežral alobal od kuřat a ani bazének na záchodě nedosahoval obvyklých rozměrů, ale jako každý rok se jedlo, pilo, hrály se deskovky, hodně se mluvilo o procházce, 4 hodiny se grilovala kuřata, která pak byla naprosto neobřadně během pár minut sežrána disco bouncy castle, se šampaňským v ruce se pak počkalo na Silvestrovskou půlnoc, kdy se sice neodpálily někde ztracené a dlouho hledané Římské svíce, zato se spálilo velké množství prskavek a Jura s Radimem zničili zábradlí (na způsob provedení se budete muset zeptat jich, protože podle mě jen seděli, a pak se najednou váleli oba na zemi). Přesto všechno se nám podařilo si houfně popřát šťastný nový rok a po shlédnutí všech ohňostrojů v okolí jsme ho šli oslavit další partičkou Bangu a jinými zajímavými, často nám úplně neznámými, deskovkami.
Na Nový rok proběhl tradiční úklid chaty, její předání Radimovým rodičům a hromadný odjezd na sváteční oběd. Další zátěžová zkouška Ošťádalovic chaty zase za rok 🙂
Autor: Jolča Čajčíková
Datum akce: 16. – 19. 11. 2017
Tradiční herní akce se tentokrát konala netradičně v jiné zemi a trvala o den déle, než bývá zvykem. Volný listopadový pátek nám umožnil opustit svá obydlí, kanceláře a studovny už ve čtvrtek odpoledne a vyrazit směr Nízké Tatry.
Nutno říci, že někteří účastníci po obdržení pozvánky prostě odsouhlasili svou účast a až mnohem později zjistili, že nejedou „někam kousek za hranice“ ale prakticky do středu Slovenska. Někteří účastníci navíc také nikdy nehráli komplikovanější hru, než je Člověče, nezlob se, kterého se potom dožadovali i na místě určení (vražedné pohledy deskovkových matadorů je ale rychle umlčely).
Cesta byla dlouhá a docela nudná. Nejprve jsme si čile dopisovali s jinými posádkami a pak jsme asi tři hodiny v kuse hráli slovní kopanou. Potom už jsme jenom mlčeli a doufali, že už tam budeme. Podařil se nám ale takový malý zázrak – převedení matematicko-fyzikální úlohy do praxe:
Tři auta vyjedou v různé časy z různých míst směrem do obce Vyšná Boca. Cestou narazí na různý počet různě dlouhých kolon, které s různým úspěchem zkusí objet po vedlejších cestách. Jaká je pravděpodobnost, že se na místě určení sjedou v rozmezí jedné minuty?
Evidentně dostatečná na to, aby se nám to podařilo.
Kolem osmé večer tedy parkujeme před roubenkou, která bude dějištěm našich lítých deskových bojů po následujících pár dní inflatable castle. Takhle fajnové bydlení jsme ještě neměli. Rozdělujeme si místa na spaní (většina z nás spí na podlaze) a vybalujeme proviant (vypadá to, že se chystá hladomor, kolik máme jídla).
Po večeři se už vrháme na deskovky a víceméně kontinuálně hrajeme až do nedělního rána.
Největšími herními trháky asi byly:
Zeměplocha, Ticket to ride, iKnow, Česká hudba a film, Osadníci a Bang
Celý víkend se také nesl ve znamení dobrého jídla. Vzhledem k tomu, že nasněžilo, jsme se totiž na procházku vydali jenom jednou a raději jsme se cpali, hráli a váleli ve vířivce a v sauně.
Většina zúčastněných také během víkendu vypilovala, jak chovat a nosit dvouměsíční dítě, které šlo z ruky do ruky, aby si unavení rodičové mohli odpočinout a něco v klidu zahrát. Občas to vypadalo, že se některé (především) „tety“ dokonce poperou, kdo je na řadě.
Všechna čest pak patří těm, kteří se podíleli na gastronomickém zážitku účastníků. Měli jsme třeba vafle s ovocem, šlehačkou a karamelem, bramborové placky dělané přímo na kamnech, steaky na grilu, vajíčka se slaninou nebo chilli con carne… Hlady jsme rozhodně netrpěli.
V neděli jsme poklidili chatu, rozloučili se, zamáčkli slzu a vyrazili na cestu zpět domů.
Byla to paráda a všichni jsme si to skvěle užili.
Autoři: účastníci tábora
Datum akce: 8. – 21. 7. 2017
O tom, jak jsme ukradením skřítka z magického ohniska narušili křehkou rovnováhu sil, která držela síly světa v rovnováze…
Zbytek kroniky je ke stažení zde: Engmyr.
Autor: Tey Hudečková
Datum akce: 14. – 16. 10. 2016
Po příjezdu na hrad Brtník, který byl načasován přesně na čas, jsme byly přivítáni a odvedeni do naší klubovny. Musím podotknout, že střecha hradu byla v dezolátním stavu, a tak ji bylo potřeba opravit. Po předání našich zásob bylo zjištěno, že se ve sklepení našeho hradu nacházela jakési „zaříkadlo“, a jelikož jsme mohli tohle zaříkadlo brát po kouskách, tak každý nasadil statečný výraz a šel.
Cesta k cíli byla dlouhá a temná, na konci byla místnost s takzvaným „mučícím nástrojem“, ke kterému jsi musel přijít a křídou se podepsat. Byl to velice nevlídný pocit být tam dole, mrazilo tě na zádech a měl jsi pocit, že jsi tam nebyl sám. Což byla pravda, nebyl. Někteří říkali, že to byla pouze meluzína nebo ozvěna, ale to nebylo ani jedno z toho.
Poté co byly shromážděny všechny kousky zaklínadla, tak se všichni přišli na nádvoří a znenadání se objevili. Duchové, Leontýnka a rytíř z Brtníku. Oba dva nás velice vřele pozdravili, a souhlasili na velké hostině, na které bylo domluveno opravení střechy.
Ráno po probuzení bylo něco špatně. Leontýnka už nevypadala jako ladná, mladá a hezká dívka, ale spíše jako na drogách a zkorumpovaná modelka. Byl to šok. Zjištění, že už nejsi ve své době, ale o 50 let později.
Každopádně hrad byl zase zanedbán, ale jelikož návštěvnost hradů nevynáší moc peněz, tak napadlo Leontýnku vytvořit z hradu nevěstinec s kasínem. A jelikož dívky a dámy v kasínech nejsou moc vítané, tak z nich museli být přetvořeny na pány s rozlišnými tvary a délkami knírů.
Na přetvoření hradu byly potřeba peníze a jelikož ti, kteří mají kasíno, mají i moc, tak jsme si ty peníze vysloužili ochranou okolních vesnic. Musím podotknout, že když jsi vyděl Leontýnku v akci, tak to to mohlo způsobit určité oční problémy. A tak vesnice byly úspěšně ochráněny od ostatních vymahačů peněz (ne, že bychom my byli). Obnos peněz, který jsme dostali, v pohodě stačil na přestavbu hradu a v týž den se proto konalo oficiální zahájení, ve kterém si všichni vedli velice dobře, a tak byli vystaveny pouze tři úpisy (z toho dva od Veverčáka). Další den bylo focení před kasínem a rozloučení.